Lehokolový dres

Ve spolupráci s firmou Bison jsem připravil návrh lehokolového dresu. Zájemci nechť se hlásí na můj email s uvedenou velikostí. Předpokládaná cena jednoho dresu je 880,- kč.
Uzavírka objednávek je 30.5.2012
Předání dresu bude možné buďto na některém srazu, nebo případně pošlu poštou (v případě zasílaní poštou je třeba připočíst k ceně dresu poštovné)
lehosuchoj@gmail.com

Dres je hotov.

Lehokolový tandem

Během letošní zimy jsem postavil lehotandem s nezávislým pohonem obou kol.









Přidávám fotku uchycení trubek řetězu.

Moravskoslezké setkání lehokol 2009

Letos 19. - 21.6. se uskutečnilo tradiční regionální setkání lehokolistů a příznivců lehokol, tentokrát se základnou v kempu u Frýdlantu nad Ostravicí. Přijel jsem v noci z pátku na sobotu a po sobotním výletu jel domů. I přes nepřízeň počasí panovala dobrá nálada a vyjížďka, ze které je pořízeno video se uskutečnila jen v mírně zkrácené variantě.

Ostravská cyklojízda

U příležitosti Dne Země uspořádali ostravští kolaři tradiční cyklojízdu. Trasa vedla od nové radnice do areálu hornického muzea na Landeku. Učást byla perfetní, kromě davu klasických cyklistů několik tandemů, čtyři lehokolisti a já na tallbiku. Kousek videa jsem natočil cestou, na závěr testuje tallbika hlavní pořadatel ostravských cyklojízd Pavel Matějka.

Jížním Švédskem horizontálně

Pro letošní dovolenou jsme s Verčou vybrali jih Švédska, okolí jezer Vänern, Vättern. Výchozím bodem bylo zvoleno město Uddevalla na západě Švédka, protože tam staví náš dopravce SA. Jako cíl jsme volili některý z přístavů na jihu (Ystad), nebo jihovýchodě (Karlskrona), odkud plují trajekty do Polska či Německa.

Přeprava s lehokoly v autobuse ve mě vzbuzovala poněkud obavy, tak jsem si dal záležet a pečlivě balil do krabic, jedna byla od horského kola a druhá, trochu větší, od krose. Obě kola nakonec z krabic trochu přečuhovala, ale do maximálních rozměrů SA se vlezla se slušnou rezervou (150x150x150cm). Nakládka v Ostravě byla v pohodě, v Brně jsme museli krabice kousek přenášet, ale místa bylo na kola stále dost, horší by asi bylo nastupování v Praze, protože zavazadlový prostor byl už hodně naplněn.

V Uddevalle jsem kola z lehce potrhaných krabic po částech vytáhl a v pořádku sestavil.
Dojeli jsme sotva pár kilometrů za Uddevallu a už se ukázalo, co bude náš hlavní problém v příštích dnech - déšť. Začalo pršet a my se skryli v maličké kůlničce a vyčkávali konec deště. Blížil se večer a pršet nepřestávalo, tak jsme se kousek vrátili a postavili stan na noc. Místo plánovaných 50 km jsme to odpoledne stihli necelých dvacet. Podobná, kratší nebo delší zdržení kvůli dešti nás potkávali každodenně, někdy pršelo skoro celý den, jindy sprchlo jen trochu. Platilo, že i když svítí slunce, z každého trochu tmavšího mraku spadne alespoň pár kapek, a že těch mraků bylo... Teploty byly velice proměnlivé, když svítilo slunce, bylo teplo na tričko, jakmile zašlo, oblékal jsem košili a Verča i svetr. Cyklokraťasy jsem oblékl prvně až v Polsku.
Ve Švédských městech se jezdí na kole příjemně. V každé trochu větší vesnici je síť separovaných cyklostezek a širokých chodníků pro smíšený provoz s chodci. Taky semafory jsou bezva, zmáčknete tlačítko a během pár vteřin vám svítí zelená. Pro nás to byl dost nezvyk. Na venkovských silničkách bylo ježdění paráda. Mírný provoz, usměvaví řidiči nás opatrně objížděli, ale cesta se příliš klikatila. Proto, abychom dohnali ztráty během čekání na přestávku mezi dešti, museli jsme jezdit častěji i po hlavních tazích. Tady už ježdění nebylo tolik příjemné. Švédi myslí ekonomicky a proto nedělají zbytečné krajnice, prostě asfalt končí několik centimetrů za postranní čarou. Někde je krajnice zase široká skoro jako jízdní pruh, tu potom využívají pomaleji jedoucí vozidla k pouštění těch rychlejších. Taky ohleduplnost řidičů se na hlavních tazích poněkud vytrácí, profrčí kolem plnou rychlostí a uhnout není kam, ovšem nejhorší byly speciální dlouhé Švédské kamiony. Jejich řidiči kvůli něčemu tak neparnému jako jsou dva lehocyklisti nehodlají výrazněji měnit směr, natož aby zpomalili. Horší nejsou ani polští řidiči kamionů.
Místy je povrch silnic tvořen hrubozrnnou asfaltovou směsí, pláště našich kol měli na takovém povrchu velký valivý odpor a jízda byla hodně únavná, prostě šlapete a máte pocit, jako byste měli polovyfouklá kola. Třída silnice na jemnost povrchu nemá vliv. Kolem Göta kanálu vede populární cyklostezka, její povrch je sypán žulovou drtí frakce snad 8-16. Mě by to nijak výrazně nevadilo, ale pro Verču to byla záminka k jízdě kolem deseti km/h. Takže slavný Göta kanál byl pro Verču utrpením fyzickým a pro mě psychickým.
Většinou jsme projížděli mírně zvlněnou rovinou, posetou žulovými balvany, kolem kterých se spokojeně pásly krávy. Místy se objevil nějaký mírný kopec. Ke konci našeho cestování jsem za kolo uvázal provázek, provlékl ho rybářským prutem a na konec uvázal šišku. Tohle sloužilo jako tažné zařízení pro Verču a pak jsem i já místy v kopcích trochu nadával, že v zemi Alfréda Nobela moc šetřili dynamitem.
Museli jsme spěchat, protože mé nouzové řešení pro případ nepohody selhalo. V Borensbergu nás opět zastihl déšť, pršet nepřestávalo, rozhodli jseme se, že v dešti dojedeme do 30 km vzdáleného Linköpingu, sedneme na vlak, jak jsem měl původně v plánu, kdybychom nestíhali a svezeme se kus na jih. Když jsme k nádraží konečně promočení přijížděli, věřil jsem, že se ve vlaku trochu zahřejeme a z nejhoršího okřešeme. Říkáme si o dva lístky pro nás a kola, pokladní nám nekompromisně sděluje, že ve Švédsku kola vlaky neberou! No paráda, s tímhle jsem fakt nepočítal. Jdeme zachraňovat životy před zápalem plic do nedalekého hotelu. Ráno se ujišťujeme že vlaky skutečně kola neberou i u druhé železniční společnosti. No nic, valíme na jih po vlastní ose.
Cestu do přístavu Karlskrona se snažím volit mimo hlavní tahy, celkem se to daří, s plánováním cesty nám pomohl ochotný zaměstnanec turistbyra v Åtvidabergu.
Podmínky pro stanování ve Švédsku jsou velice dobré, nedá moc práce najít kousek lesa s měkoučkým mechem a z dohledu silnice. V noci nebylo o moc chladněji, než přes den a komárů jsme zaznamenali jen několik. Jen tu poslední noc, když nás navštívilo nějaké zvířátko jsme se "trochu" báli a moc nevyspali.
V Karlskroně jsme se nalodili na trajekt společnosti Stena line do Gdyně a tím naše Švédské putování končí.

Když se povede počasí.

Během čekání na konec deště lze vyprat třeba fusekle.

Když nám houby ještě chutnaly.

Ploužení se kolem Göta kanálu.

Jinak je kanál velice pěkný.

Švédové jsou patrioti, vlajky věší všude.

Koupel v jezeře Vättern byla velice osvěžující.

Mohutné prastaré duby za Åtvidabergem.

Tady použili dynamitu dost.

Pěkně v zápřahu.

Letní jablíčka právě dozrála.

Měkký mech, pro stan ideální.

Foto u moře.

Trajekt do Polska.

Zvětšit mapu

Leť Milane leť

Pří pravidelném monitoringu YouTube jsem narazil na opravdovou hudební perlu, umělkyně Směhurka sice píše na svých stránkách cosi o perlách sviním, nevím nic jiného z její tvorby neznám, svině nechovám, jak to myslela nevím :o)
Každopádně její velomobilový klip stojí za to. :o)


Flieg Milan flieg

Evan prozradila že jde o velomobil Milan. Patrně domácí stavba?

Zadní světlo - druhé řešení

Protože nechcu blikačku pořád sundávat, aby mi ji někdo neukradl, hledal jsem něco co bude s lehokolem pevně spojeno a nepůjde snadno odnést. Na eBay jsem našel červené LEDky zalité v měkčeném PVC, nevýhoda byla že jsou na 12V, tak jsem koupil i nabíjecí 12V lithiovou baterku. Tři pásky s 24 diodami stály 9,99USD.
Pásek s diodami je pěkně ohebný, takže šel celkem dobře přilepit epoxidem na sedlo.
Držák na baterku je z lahvičky od šamponu. :o)
Ve srovnání s luxeonem svítí těch 48 ledek méně silně, je to poznat na silnici za lehokolem - není tak červená, což je patrné i ze srovnávací fotky, ale zato mnohem víc budí pozornost. :o)
Foceno na ISO 100, f 2,8, 1/2s.